Galerie

Návody

 Výroba nářadí

"Pro jednoho"

Slovníček

Literatura

Odkazy

Kde co koupit

Napište mi

Povrchové úpravy I

 

Ušlechtilost materiálu je možné povrchovou úpravou povýšit snad i nad ušlechtilost tvaru, je ale možné konečnou povrchovou úpravo znehodnotit veškeré předešlé úsilí.

Železo je kov náchylný ke korozi,  bez povrchové úpravy postupně ve vlhkém prostředí rezne. Pokud je vystaveno povětrnostním vlivům, má na rychlost koroze velký vliv i znečištění ovzduší. Zatímco v interiéru postačí minimální ochranná vrstva, v  exteriéru je nutné volit důkladnější řešení.

Výrobek, poté co ho vytáhnete z výhně a naposledy pojednáte kladivem, je obvykle pokrytý vrstvou okují, nestejnoměrně modrošedý, případně očouzený od ohně.  Možností očištění povrchu je několik, nezavrhoval bych žádnou z nich, každá má své opodstatnění, každá se hodí pro jiný účel (prosím nekamenujte mě).
 
Ruční kartáčování Nejjednodušší a nejdostupnější je očištění povrchu ručním ocelovým (drátěným) kartáčem.  Je to velice citlivý, trochu pracný postup, ale je dostupný i v polních podmínkách. Zachovává prakticky všechny detaily opracování.

Strojní kartáčování Trochu drastičtější, ale přesto jemné očištění povrchu drátěným kotoučem. Používám kotouč o průměru cca 200 mm nasazený na hřídeli elektromotoru (alespoň 1 kW) - není to asi úplně podle všech bezpečnostních předpisů, ale každý ať si konstrukci upraví sám. Čištěný předmět musíte držet tak, aby se "nekousnul"  - tedy aby kotouč mohl volně odcházet od materiálu, jinak vám to, v nejlepším případě "jen vyrazí předmět z ruky". Nutné jsou rukavice a brýle!!! Čím větší kotouč, tím lépe. Kotouče na úhlovou brusku jsou ještě účinnější nástroj. Bruska má kolem 10tisíc otáček za minutu. Kotouč s dráty ve směru osy (má tvar misky) dává docela dobré výsledky. Kotouče se prodávají v různých provedeních, volil bych ten jemnější. Hrubé a tvrdé kotouče jsou ale na opravdu hrubou práci. Kartáčování trochu obrušuje vystouplé detaily a čistí dobře i většinu prohlubní. Hrubé a tvrdé drátěné katráče nechávají  ale viditelné stopy -  zvláště na hranách.
Ruční broušení smirkovým plátnem Jinými slovy klasické šmirglování. Plátna jsou dostupná ve všech možných zrnitostech. Trochu tím odstraníte povrchovou strukturu, vyvýšené detaily se ohladí. Plátno se nedostane do prohlubní, zato vyniknou povrchové plošky.
Strojní broušení Používám lamelové kotouče na úhlovou brusku Je to vlastně podobný kotouč, jako se používá na broušení, ale po obvodu je  kolem dokola nalepena  řada vzájemně se překrývajících čtverečků brusného plátna ( kotouč vydrží docela dlouho). Je to už drastická metoda, která dovoluje i upravit konečný tvar. Určitě se vyplatí používat nejjemnější kotouč, jaký seženete (myslím, že je to zrnitost 120). Vystouplé detaily, hrany, otřepy se dají vyhladit až vyleštit. Předmět dostane zvláštní vzhled právě kombinací lesklých - stříbrných a matných - černých plošek.
Pískování - tryskání Drastická metoda, která sice dokonale odstraní veškeré okuje, ale také veškeré detaily a to jak vystouplé, tak vnořené. Vysokým tlakem vzduchu hnaný písek, nebo ocelové broky povrch očistí, sjednotí a zahladí stopy po úderech kladiva. Vyžaduje ale patřičné strojní vybavení.
Pemzování Kartáčování povrchu práškovou pemzou (minerál) - nikdy jsem nezkoušel - nemám pemzu
Moření Odleptání vrstvy okují, nebo rzi zředěnou kyselinou chlorovodíkovou (solnou). Hodí se jen pro malé předměty, které lze do kyseliny ponořit, je to velice drastické čištění, po kterém musí následovat okamžitá neutralizace a konzervace povrchu. Kyselina chlorovodíková rozpustí nejprve povrchovou vrstvu okují a pak se pustí do  železa. Zajímavého efektu lze dosáhnout na litině, kdy na povrch vystoupí grafit obsažený ve struktuře kovu. Po neutralizaci je možno jej rozleštit po povrchu.
Šetrnější (ale pomalé) je použití  kyseliny fosforečné, která rozpouští jen oxidovou vrstvu, nikoli železo a současně pasivuje povrch. Je nutné provádět  na volném prostranství s ochrannými pomůckami. Nedoporučuji těm, kdo nemají předchozí chemické zkušenosti! (popisu dalších chemických metod se budu věnovat někdy příště)
Leštění Železo (nízkouhlíkatá ocel) se leští špatně. Leštění oceli, nebo nerezu dává mnohem lepší výsledky. Proces leštění je poměrně složitý, několikastupňový, ale výsledek - kombinace lesklé plochy a hrubě opracovaného povrchu stojí za to.
  • Základem je hladce a jemně  vybroušená plocha. Jako základní broušení používám již zmíněný lamelový kotouč.
  • Následuje broušení jemným papírem "pod vodou" - tedy broušení za mokra (do vody namočený papír). Používají se brusné papíry, kterými se normálně brousí karoserie při opravách laku. Namočení zlepšuje broušení, odplavuje obroušené částice. Když broušený předmět opláchnete a osušíte, tak nezrezne.
  • Další fáze broušení a leštění jsou už strojní, používám již zmíněný motor s nástavcem na hřídeli, na který postupně nasazuji jednotlivé kotouče. Potřebujete nejméně jeden (nebo dva ) filcáky a dva (nebo jeden) hadráky, jemnou brusnou pastu , lešticí pastu na předleštění a nejjemnější pastu na konečné leštění.
  • Lešticí pasty výrobci odlišují jednak barevně, jednak i popisem. Pasty se špatně shánějí, existují v několika variantách (podle materiálu pro který jsou určeny - plasty, mosaz, hliník, ocel) Volte ty na ocel, nebo alespoň mosaz. Pasty na plast se nehodí - ona i ta na mosaz není nejlepší (použité brusivo není tak tvrdé, aby zvládlo ocel).
  • Používám hnědou brusnou spolu s filcákem, bílou na předleštění a modrou, nebo zelenou (mám dvě) na leštění. Na každou používám jiný hadrák. Pasta je směs pojiva (asi vosku) a brusiva, odlitá do formy, nebo papírové trubky - tedy je to kostka, nebo papírový válec, který se na chvíli přitlačí na točící se kotouč, tím se na něj nanese. Na kotouč se pak přitlačí  leštěný předmět.
  • Leštění se provádí postupně od nejhrubší pasty k nejemnější a mělo by být vždy  kolmo na směr předchozího broušení, nebo leštění, aby se případné rýhy neprohlubovaly.
  • Na nerezu se dá dosáhnout zrcadlového lesku, jakékoliv nerovnosti a škrábance jsou i po leštění vidět, proto je důležitá právě ta příprava před vlastním leštění,
 
Konzervace povrchu - ochrana proti korozi

Interiérové předměty nejsou vystaveny vlhkosti  (tedy pokud to zrovna není věšák v koupelně), k jejich ochraně tedy postačí napuštění tukem, nebo voskem. Kamarád mi radil sádlo, má s ním výborné zkušenosti. Já používám včelí vosk( v nouzi se dá použít i parafín). Předmět se nahřeje na 50 - 70°C potře se kouskem vosku, který se na povrchu rychle roztaví. Vosk se rozetře hadrem a po vychladnutí vyleští flanelem.   Nebo můžete vosk rozpustit v benzínu (jde to docela dobře) a předmět s tím natřít  (samozřejmě, že ne u roztopené výhně - pozor na požár). 

Černění nad plamenem se provádí až po kartáčování, nebo jiném očištění povrchu. Do výhně se přiloží trochu čerstvého uhlí, nebo mouru, nechá rozhořet a předmět se "vyudí" nad dehtovým kouřem. Výsledkem tohoto vyuzení je nalepení směsi dehtu a sazí na povrch. Pak se navoskuje jak jsem už popsal.  Povrch je sytě černý, polomatný.

Další možnost je zachlazení do oleje - chce to hodně oleje (třeba motorového) Do červena ohřátý předmět se zakalí (ponoří, nebo hodí) do oleje, nechá trochu zchladnout a horký (300°C  - tedy už nesvítí) se vytáhne a nechá oschnout - olej při téhle teplot rychle okape a odpaří se.  Olej při kontaktu s horkým železem na povrchu zkarbonizoval - vytvořil černou spečenou vrstvu. Voskování není nutné, povrch je matně černý a samozřejmě trochu mastný.  Při tomto postupu dojde ale k zhrubnutí povrchu opalem !

Černit lze inatřením grafitovou pastou (prodává se jako čerň na kamna). Grafit ale trochu špiní !


Přeměty do exteriéru - tedy venkovního prostředí - tady je každá rada drahá (je to něco za něco). Ochrana proti korozi znamená dokonale uzavřít povrch ochrannou vrstvou něčeho, co zabrání přístupu vzduchu a vlhkosti k železu.
Bezbarvé laky Vždycky jsem slýchal o "zaponovém laku" - nikdy jsem ho neviděl, pokud jsou moje informace správné, jedná se o rozpuštěnou nitrocelulózu v acetonu, tedy jakéhosi předchůdce bezbarvého nitrolaku. 
Bezbarvé laky zachovají vzhled povrchu v takovém stavu, jak vypadal před lakováním - obroušený, letěný, se všemi detaily. Samozřejmě trochu potlačí strukturu - zaleží na tloušťce vrstvy laku
Barvy Není důvod se jim bránit - u plotů, vrat a mříží...  Kromě klasických barev existují i "speciální" kovářské barvy našel jsem jednoho dodavatele, který je má i vrůzných odstínech. Možná to zní kacířsky, ale vyskytují se kovářsky ztvárněné výrobky i v barevném provedení - mimo jiné je to historická kašna na Malém náměstí v Praze (vedle Staroměstského) - myslím, že základ je hnědý, doplněný červenými, žlutými a zlacenými detaily  (obnoveno před několika lety podle historických pramenů - a vůbec to nevypadá špatně).  Kromě čistých barev se používá někdy patinování pomocí příměsi stříbřenky  (aby  kovářský výrobek plynule přešel do kýčovité podoby). Barvy jsou věc vkusu - nic se nemá přehánět, ale najdou se důvody, kdy  je barva, jiná než černá, na místě.
Grafitové matné barvy Hustá barva, kde v základu (alkydová pryskyřice) je rozmíchán práškový grafit. Po natření sice zmizí (zapatláním barvou) část detailů, ale výsledkem je uspokojivý - matně šedočerný, grafitový vzhled. Mám s ní dobré zkušenosti, hodí se na větší výrobky.

Zinkování Nechci nikomu brát možnost mít plot o který se nemusí starat - ale myslím že se mnou budete souhlasit: ke kovařině to opravdu nepatří.
Zlacení Naopak to sem zase patří.
Pokračování příště
....uvítám vyzkoušené návody na další povrchové úpravy


Zpět na stránku Jak postavit kovárnu

Zpět na stránku Základní postupy