Když jsem přemýšlel jak začít povídání o postupu tak běžném, jako je ohýbání, uvědomil jsem si, že popsat to úplně nejjednodušší, bývá úplně nejobtížnější. Ten první hák, skobu, pohrbáč... ohnul asi každý, aniž o tom přemýšlel. Je to tak samozřejmé, že jsem nad tím také asi nepřemýšlel. Když se podíváte pečlivěji, ono to tak jednoduché a samozřejmé není.
V první řadě rozdělme ohyby na ostré (většinou pravoúhlé)  a oblé (kulaté),  v druhé řadě pak na ty, které musí mít zachovaný průřez po celé délce a ty, kde zeslabení nevadí.


Ostré a oblé

Úplně na začátku je potřeba si zopakovat trochu teoretických poznatků o deformacích a podívat se na stránku Základní postupy.   Výbornou pomůckou na pochopení deformací při ohybu je obyčejná guma na gumování a dlouhá, hustě vinutá pružina. Při tom nejjednodušším ohýbání ve svěráku, nebo přes hranu kovadliny  se vnější strana ohýbané tyče natahuje, zatímco vnitřní se nemění, nebo je dokonce napěchována. Jestliže výchozí tyč měla po celé délce stejný průřez (např čtvercový) dojde při ohybu k zeslabení materálu a k deformaci průřezu. O kolik se vnejší strana natáhne vidíte krásně na ohnuté pružině, jak se bude deformovat zase na té gumě na gumování. Čím ostřejší je ohyb, tím větší je rozdíl vnitřního a vnějšího poloměru ohybu a tím větší je i deformace.

Ostré ohýbání se provádí obvykle ve svěráku, nebo přes hranu kovadliny.  Tyč ohřátou v místě ohybu upneme do svěráku a ohneme tlakem na volný konec a údery kladiva. Při ohýbání přes kovadlinu přidržujeme tyč na dráze přitloukacím kladivem a přesahující část ohneme údery kladiva podobně jako ve svěráku (jo ono se to v těch starých učebnicích hezky píše - jenže v těch dobách nebyla o ruce pomocníků taková nouze jako dneska). Smíříme se tedy s tím, že na hraně kovadliny budeme ohýbat hlavně to co se do svěráku nevejde a při ohýbání  vždy po několika ohýbacích úderech srovnáme úderem shora případné prohnutí položené tyče. Vzniklý ohyb je ostrý na vnitřní straně, ale vnější plocha je více či méně zaoblená. Co s tím si povíme o kousek dále. Místo ohybu je dobré si na vnitřní straně naznačit před ohřátím důlčíkem (pokud se má ohnout v přesném místě).

Oblý ohyb provedeme většinou na kulatém nose kovadliny, lehkými údery na přečnívající část. Nos má kuželovitý tvar, výsledný ohyb je tedy potřeba dorovnat, nebo při ohýbání střídat strany, ze kterých materiál přikládáme na nos. Specifické je stáčení velkých oblouků, kování kruhů, volut a spirál - k nim se snad také dostanu. 
Přesnější, ale náročnější na nářadí je ohýbání pomocí ohýbací vidlice a klíče. (názvy jsou můj překlad z angličtiny, případně mě tedy opravte).  Ohýbací vidlice slouží k přidržení materiálu. Vkládá se buď do otvoru v kovadlině, nebo upíná do svěráku. Výhodou je, že materiál nedeformuje, dá se do ní rychle vložit a při ohýbání posunout. Vlastní ohyb se provede pomocí ohýbacího klíče - vidlice  ve tvaru písmene F.
Čím přesněji odpovídá rozměr vidlice a klíče ohýbanému materiálu, tím  přesnější může být ohyb. Pokud ohýbáme více než jeden - dva kusy stejného tvaru, vyplatí se udělat si šablonu, podle které pak ohýbáme následující kusy jeden po druhém(o volutách někdy příště).


Ostrý ohyb se zeslabeným průřezem má uplatnění tam, kde zeslabení nevadí, ale z funkčních nebo dekorativních důvodů potřebujem určitý tvar. Typickým příkladem je obyčejná skoba, kde je  ostrá hrana nutná pro zatloukání do zdi, nebo trámu.
Oblouk položíme na hranu kovadliny a několika údery kladivem vytáhneme to patřičného tvaru na hraně dorovnáme.  Stejně to jde i nosem kladiva na dráze kovadliny. Při kolmém pohledu na ohyb je tvar pravoúhlý, při pohledu v ose tyče je klínovitý.

Pokud potřebujeme ostrý (pravoúhlý) ohyb při  zachování průřezu i v ohybu, musíme použít některou z metod, která do ohýbaného místa předem, nebo následně přidá potřebný materiál. Množství materiálu, které musíme do místa ohybu "přidat" vidíte na nakresleném obrázku - je to docela hodně -  u tyče 10x10 mm je to 1 centimetr její délky.
   

   


1. překování většího průřezu. Použijeme jako výchozí  materiál tyč o větším průřezu, kterou překováme na požadovaný průřez a v místě ohybu ponecháme "zásobu" materiálu. (nikdy jsem nezkoušel)
2. napěchování v místě ohybu. Materiál ohřejeme, zachladíme vodou tak, aby zůstal ohrátý jen krátký úsek a ve smeru osy napěchujeme (chce si to vyzkoušet na malém kusu, dlouhé tyče se špatně pěchují - hezky se to píše, ale špatně dělá)

V obou případech ohýbáme tak, že "zásobní" hrbol je na vnější straně a vytvoří požadovaný ostrý roh

3. napěchování po ohybu. Ohneme co nejostřejší ohyb ve svěráku, opětovně nahřejeme a pěchujeme střídave obě ramena. Ohyb je položen na dráze. Musíme si ponechat před ohybem na obou stranách rezervu na pěchování. Dobré je si na boku naznačit důlčíkem střed ohybu.

4. kovářské svařování. Metoda spočívá v tom, že naskeneme téměř celý půřez tyče, ohneme v naseknutém místě tak aby se otevřel zásek ve tvaru V a následně do záseku v ohni přivaříme chybějící kus materiálu (našel jsem to v jedné knize, zkouška se mi moc nepovedla, na provedení jsou nutné ještě jedny ruce. Případným zájemcům pošlu obrázky postupu z knihy)


Někdy příště se pokusím nafotit a popsat stáčení volut a kruhů. Je k tomu zapotřebí pár kousků ne úplně běžných nástrojů, většinou ale snadno vyrobitelných.