Obecně platí, že kladiva musí být na topůrku pořádně nasazena a pevně zaklínována. Ač se to zdá nepodstatné, i tvar nasazovacího otvoru probitého v nástroji a topůrko jsou důležité.

Tento článek byl původně součástí stránky o oblících a sedlících. Několik čtenářů mi vytklo, že uvádím, že nástroje na násadě se klínují a vysvětlovali, že se to zásadně nedělá...

Názor na to, zda mají být zaklínovány i násady ostatních nástrojů na topůrku -  do kterých se tluče kladivy (průbojníky, sekáče, kulatítka, sedlíky aj.) se různí. Pravdu mohou mít asi oba tábory. Jak ti, kteří říkají, že nástroje se neklínují, tak ti, kteří zastávají důkladné klínování.

Pokusím se to vysvětlit a nechám na vás, co si vyberete.

Nezaklínovaný nástroj sedí na násadě relativně volně, při úderu kladivem na něj  trochu přizpůsobí svoji polohu a sklon tvarovanému materiálu. topůrko nepřenese úder do ruky plnou silou.  Šetří to klouby.  Dovedu si to představit  u  velkoplošných nástrojů - sedlíků, vrchních částí zápustek. Mělo to i svoje opodstatnění v době, kdy kovář trávil denně mnoho hodin překováváním polotovarů na profily, které potřeboval pro další práci. Nedovedu si ale představit práci s volně se viklajícím sekáčem, nebo průbojníkem. 

Podle dopisu a obrázku od Viktora Laiky přidávám i krátký návod na klínování nástrojů.

Staří kováři u nástrojů, které byly nasazené  dělali otvor na topůrko nikoli eliptický, tak jak se to dnes běžně dělá u kladiv, ale ve tvaru dlouhého a úzkého obdélníku. Silnými údery při práci se pak nástroj ve ztenčeném místě v okolí otvoru tolik nedeformoval a toporo se (pružením okolního materiálu otvoru) neuvolňovalo.

Mistři si všimli, že proti uvolňování nepomůže toporo roztahovat klínem do strany, ale naopak do směru, kudy se přenáší nástrojem úder zasazený kladivem. Tak, aby toporo nemělo v této ose vůli, která by podporovala jeho další uvolňování. Z toho důvodu býval často používán příčný klín místo podélného:

Navíc zjistili, že klín musí být značně táhlý a co nejlehčí. Proto (ač byli kováři a mohli si železných klínků do kladiv nadělat, kolik chtěli) používali klínky dřevěné - desetkrát lehčí. Vyřezali je většinou ze suché akátové nebo habrové větve. Klínek i toporo (jasan, buk) těsně před sestavením nad ohněm co nejvíce vysušili (nad 100°C aby vypudili veškerou vodu) a pak teprve se toporo pořádně narazilo, přebytek zařízl a hlava nástroje se důkladně zaklínovala ještě horkým akátem. Přirozená vlhkost, kterou dřevo po ochlazení přijalo z ovzduší pak pevné zajištění ještě posílilo.

Toporo pro tento způsob nasazení bylo již v celé horní čtvrtině plynule osekané a opilované z eliptického průřezu na obdélný a pro příčný klín předem hluboce rozříznuté (někdy ještě kus pod hlavu nástroje). Tímto ztenčením (kupodivu to nepraskalo) získalo toporo pružnost a nepřenášelo do rukou pracovníka tak silné rázy.

Kdyby jste se tedy (z nějaké pozůstalosti po starším kováři) setkali s hlavami nástrojů s výše popsanými ostrohrannými obdélníkovými otvory na toporo, jsou to nástroje právě pro zajištění příčným klínem. Na zkoušku můžete tento způsob klínování použít i u nástrojů, které si sami uděláte. V dnešní době se nepoužívá spíše z neznalosti a průmyslově vyráběné nástroje využívají stejné probíjelo jako pro kladiva, takže tam nějaké inovace nelze očekávat.