Galerie

Návody

 Výroba nářadí

"Pro jednoho"

Slovníček

Literatura

Odkazy

Kde co koupit

Napište mi

Podkovářské řemeslo

To, co si na koni nejvíce ceníme, jsou jeho nohy, které přenášejí jeho sílu a rychlost. Každý majitel ví, že málo pomohou koni pěkné tělesné tvary, nemá-li dobrých nohou. Nohy jsou nejvíce namáhanou částí koňského těla a žádná jiná část netrpí tolika různými nemocemi, vadami a úrazy.
Kopyto je prstový orgán lichokopytníků, který se vyvinul modifikací pokožky, škáry a podkoží, ale i kostry, kloubů a šlach. Ač je kopyto velmi dobře přizpůsobeno ke svému účelu, přenosu síly a tlumení nárazu při došlapu, kopyto bez ochrany vystačí pouze koni  volně běhajícímu v přírodě, neboť zde se kopyto opotřebí o tolik o kolik právě naroste. Avšak člověk  od koně vyžaduje určitou práci a to navíc v terénu, který není pro koně přirozený. Tím dochází k nadměrnému opotřebení kopyta a ztrátě pracovního výkonu.

Již od té doby, co člověk koně domestikoval, se snažil kopyto chránit. První důkazy pocházejí ze starověkého Egypta a Říma. Římané však nepřibíjeli podkovu, tak jako to děláme dnes. Kopyto chránili tzv. hipposandálem, který byl zhotoven z kůže, lýčí, rákosu nebo dřeva a později i z kovu. Takovýto sandál kryl celé chodidlo a byl připevňován řemínkem. Neměl však dostatečnou odolnost, tak jeho rozšíření nebylo velké. Nejstarší podkovy, které se na kopyto přibíjely, byly nalezeny na uzemí Francie, Belgie Švýcarska a Německa. Tyto podkovy byly zhotoveny z bronzu, mely vlnitý okraj, podlouhlé dírky a byly bez čapek. Někteří archeologové tyto nálezy datují do doby před Kristem, jiní až do druhé poloviny prvního tisíciletí po Kristu. Dle některých pramenů, asijské národy znaly tento způsob podkování dříve než národy evropské. Kdo však vynalezl podkování a kdy, není podnes objasněno. České země jsou v této oblasti dosti opožděné. Z vykopávek lze soudit, že s širším podkováním koní se započalo až v 11. či 12. století n.l.  

Účelem podkování není jen kopyto chránit. Dalším neméně významným úkolem podkovy je zlepšení přenosu síly. Bosé kopyto snadněji podklouzne jak koni v tahu tak koni pod sedlem. Dalším velmi významným úkolem je ortopedické využití podkovy, kdy se podkovář snaží vyrovnat vady kopyta a postoje ať vrozené nebo získané.

 Tvarově se od sebe podkovy zpočátku lišily místem svého původu. Například arabské podkovy byly ve své podstatě oválné plíšky s velkým kruhovým otvorem  uprostřed a menšími otvory po obvodu přední poloviny, které sloužily jako dírky pro hřebíky. V Evropě se tvar podkov podobal tvaru dnešnímu, ale lišily se zejména svým zpracováním, počtem dírek a čapek. Dnes je možno podkovy rozdělit dle svého účelu. Pro koně dostihové jsou používány velmi lehké a úzké podkovy zvané drátenice. Hladké podkovy pro koně jezdecké se nazývají pantoflice. Dobře kryjí nosný okraj i část chodidla. Takovéto podkovy mohou býti opatřeny ozuby různých tvaru, tupé, špičaté, čímž se zamezí podklouznutí. Ozub může být kovaný, kde je nevýhodou, že nelze sejmout nebo šroubovaný. Podle typu ozubu se pak podkovy nazývají ozubky nebo šroubovky. Podkova pro koně tažné je podobná pantoflici, ale je mohutnější. Opět je vybavena ozuby a v přední části tzv. hmatcem, který muže být výměnný nebo napevno a slouží zrovna tak jako ozub proti smýkání. U koní, kteří chodí po dlažbě není kovová podkova zcela vyhovující, neboť kov po dlažbě klouže. Z tohoto důvodu se u tažných koní přes ozuby připevňuje gumový práh, který zároveň tlumí došlap. U jezdeckých koní je možno využit široké nabídky pogumovaných pantoflic nebo plastových podkov. Naši dědové, kteří těchto výhod gumy a plastu ještě nemohli využívat, mely vymyšleny důmyslné náhražky. Jako např. lana zalisovaného do upravené spodní plochy podkovy.  Pro přichycení podkovy slouží zvláště tomu uzpůsobené hřebíky, podkováky. Hlavička i tělo podkováku je příčném průřezu obdélníkového tvaru. V podélném řezu je hlavička nahoře užší než uprostřed a krčkem přechází v tělo. Též špička je atypická. Obě užší strany těla se sbíhají do středové osy, ale jedna delší strana probíhá v jedné rovině s tělem a druhá delší strana pak tvoří asymetrickou špičku. Tento tvar je velmi důležitý. Při zatloukání podkováku dochází k odtlačení špičky směrem ven a špička vyleze 2-3 cm nad nosným okrajem kopyta.

Ruční výroba  podkov pro jezdecké koně je dnes v našich zemích vzácností. Většina podkovářů si pořizuje  polotovary průmyslově vyráběné, které pak připasuje podle tvaru kopyta. Nicméně každý podkovář by  měl umět vykovat si podkovu  sám. K tomu je nejlépe použít pásovinu s poměrem stran 10:28 až 14:38 mm nebo kulatinu. Podle mohutnosti kopyta a typu podkovy se vybere vhodný rozměr. Pásovina nebo kulatina se nařeže nebo naseká na potřebnou délku tak, aby odpovídala obvodu podkovy. Po důkladném nahřáti se kulatina od středu zplošťuje k jednomu konci. Když podkovář dosáhne správného poměru výšky a šířky, vykove do takto připraveného ramene  rýhu pomoci zvláště k tomu přizpůsobeného sekáče se zahnutým ostřím - rýhovákem. U pásoviny se vykove rýha rovnou. Nakonec se rameno zkove do oblouku. Druhé rameno podkovy se udělá stejným způsobem . Z takto připraveného polotovaru je potřeba ještě vykovat v přední časti nebo i po stranách čapky a prorazit obdélníkové dírky na podkováky v rýze. Pak se  ramena zkrátí  na potřebnou délku a vytvarují do zevnitř zkoseného tvaru. Nakonec se upraví hrany vnějšího a vnitřního okraje a podkova se srovná, aby horní nosná plocha byla v rovině.

Před vlastním přibitím podkovy se musí kopyto k tomu připravit. Po sejmutí staré podkovy se z chodidla odstraní přebytečná rohovina. Jelikož chodidlo není kryto podkovou, odstraní se jen nezbytně nutná část, aby bylo chodidlo dostatečně silné a nedošlo k jeho prošlápnutí nebo otlačení např. o kámen. Dále se upravuje rohový střel, který probíhá od zadní části kopyta přibližně do první třetiny od předu kopyta. Je to velmi důležitý orgán, který slouží jako jakýsi gelový tlumič při došlapu. Rohová stěna se odstřihne kleštěmi nebo odsekne tzv. utínkou. Nakonec se pokrátí špička kopyta podkovářskou rašplí a zarovná nosný okraj tak, aby podkova dosedala celou svoji plochou na kopyto. Každý kůň má trochu jiný tvar kopyta,  a proto je nutné před přibitím podkovu přizpůsobit  jeho tvaru. Nikdy se nepřizpůsobuje kopyto podkově, ale podkova kopytu. Někteří podkováři při nasazování podkovy volí variantu “za tepla”, kdy se podkova nahřeje a na krátkou chvilku přiloží ke kopytu. Tento krátký kontakt se žhavím železem koni neublíží. Dojde k lepšímu zarovnání nosného okraje kopyta. Jak jsem již zmiňoval podkováky, kterými se podkova přichytí jsou vytvarovány tak, aby mohly být probity ven. Vylezlá špička se pak kleštěmi odštípne. Nechá se vyčnívat jen krátká část, která se zahne v protisměru zatlučení. Tím se docílí toho, že není tak jednoduché podkovák vytáhnout a podkova drží. Při přípravě kopyta je nutno dbát na jeho tvar a provádět korekturu tak, aby se jeho přirozený tvar nezhoršoval nebo tvar již pokaženého kopyta zlepšoval. Podkování je nutné opakovat po 6 až 8 týdnech, aby kopyto nepřerostlo, což by mělo za následek zhoršení pohybu koně.

 

Okováno před 8 týdny	Snímání staré podkovy	Kopyto po sejmutí podkovy
Úprava chodidla	Úprava střelky	Štípání rohové stěny
Upravené kopyto	Přiměření podkovy	Přibíjení
Nýtování	Nově okované kopyto

Na každé podkově rozeznáme: část přední (tělo), dvě ramena, plochu horní (nosnou), plochu spodní (půdní), vnější a vnitřní okraj, který má spodní a horní hranu. Plocha horní musí být hladká a svažovat se od vnějšího okraje k vnitřnímu  o 1-2 mm. Plocha půdní je opatřena rýhou, která sahá do 2/3 tloušťky podkovy. Rýha má obě stěny šikmé. V rýze se probíjejí dírky pro podkováky. Tvar dírky je konický, aby do ni mohla zapadnout hlavička podkováku. Počet  dírek je závislý na velikosti podkovy u malých podkov postačí 3 dírky v každém rameni a u velkých podkov to může být až pět dírek v rameni. Jejich rozmístění je velmi důležité. Podkovák nesmí přijít do patkové části kopyta, aby nedošlo k omezení mechaniky tlumení došlapu. Proto se dírky pravidelně rozmisťují od začátku ramene nejdále do 2/3 jeho délky. Z vnějšího okraje se vykove čapka, která překrývá stěnu kopyta. Umístění  čapek je závislé na typu podkovy u jezdeckých koní lze obecně rozdělit na podkovy přední, na kterých je čapka jedna v přední části a podkovy zadní, na kterých jsou čapky dvě asi v první třetině každého ramene. U tažných koní se většinou vykovají čapky tři, v přední částí a v ramenech, kde je podkova nejširší. Čapky přidrží podkovu na kopytě, aby nemohlo dojít ke střihu podkováků a sesmeknutí podkovy z kopyta.

Zpět na stránku Jak postavit kovárnu

Zpět na stránku Základní postupy