Sekáče
a průbojníky jsou skupinou nástrojů užívaných k tomu, aby se za tepla,
nebo za studena, oddělil kus materiálu - k dělení nebo
vytvořil v materiálu otvor určitého tvaru - probíjení.Nástroj si musí svoje vlastnosti zachovat i při delším styku se žhavým zpracovávaným výrobkem, kdy dochází k vyhřátí ostří. Uvedeným nárokům musí odpovídat i použitý materiál. Našel jsem někde, že pro sekáče (sekání za tepla) je nejlepší nástrojová ocel 19 732 (to se dobře řekne, ale kde ji sehnat). Ostří sekáčů pro sekání za tepla je štíhlé s úhlem 20 - 40°, pro sekání za studena 60 - 80°, je kalené a broušené. Ploska kladiva kalená není, aby nedocházelo k jejímu odštípávání.
Kalení a popouštění je docela věda, některé oceli se kalí do vody, do oleje, nebo jsou kalitelné vzduchem. Jje potřeba dodržet určitý technologický postup, aby bylo dosaženo očekávaného výsledku (uvítám rady od těch zkušenějších). Pro kovářské nástroje je důležitá nejen tvrdost, ale i houževnatost (zakalení a popuštění). Příliš tvrdé nástroje jsou křehké. Dostalo se mi rady, která praví, že kovářský nástroj by neměl být tak tvrdý, aby po něm klouzal nový pilník. Jinak je příliš křehký.
Sekáče a průbojníky jsou převážně nástroje na násadě (30 - 40 cm). Z kovářských nástrojů je ale právě u nich možné setkat se s různými variantami držení nástroje. Od sekáčů držených v ruce, přes nástroje držené v držáku, nebo k tomu určených kleštích po nástroje na dřevěné násadě. Na stránkách jednoho britského výrobce jsem našel sekáče, které nemají násadu ale jen jakýsi držák ze silné drátěné smyčky. Důvod bude nejspíše v jednodušší technologii výroby - není nutno děrovat pro násadu a je možno tudíž použít i slabší materiál. Zkušenosti s tímto druhem nemám, ale moc se mi líbí. Zkoušel jsem probíjet otvor pro kladivo, ale ručně a bez pomocníka to moc nejde.
Sekáče - první rozdělení je podle užití - sekání za tepla a za studena. Pro práci za tepla má sekáč štíhlé ostří s úhlem 20 - 40°. Pro práci za studena je to 60 - 80°, tělo sekáče je masivnější, protože intenzita úderů musí být pro sekání studeného materiálu vyšší.
Druhé rozdělení je podle tvaru ostří:
rovné - usekávání, štěpení, dělení
tvarové - useknutí v určitém tvaru, zdobení
čočkové - s půlkulatým ostřím a čočkovitým průřezem na
prosekávání tyče při provlékání ( výroba mříží )
Ostří může být broušené oboustranně, nebo pouze na jedné straně (podobně jako dláta), které zanechává useknutou plochu rovnou, nezešikmenou.
Průbojníky - kruhové, čtvercové a jiného tvaru (oválné, obdélníkové, kosočtvercové...)
Pracovní část je štíhlá, mírně kónická, čelní ploch je zabroušená, tak aby hrany byly ostré a při probíjení kov řezaly.
K průbojníkům je nutno přiřadit ještě důlčík, kterým si značkujeme místa probíjení a sekání před založením do ohně a dále různé kalibrační trny, sloužící ke konečnému vytvarování probitého otvoru a k jeho kalibraci (upravení na správnou velikost). Trny mají kónickou náběhovou část (asi 2/4 délky), pak vlastní pracovní část ve tvaru a průměru, který má mít otvor (1/4 délky a pak opět kónická část (1/4) pro jeho snazší vyražení.
Ještě bych sem zařadil asi i probíjecí desku (nemám), tedy desku s otvory různého tvaru a velikosti, která slouží při probíjení jako protikus pod průbojníkem )trnem), aby se materiál pod údery nedeformoval víc než je žádoucí. V menším má stejnou funkci i průbojnice - babka s příslušným otvorem.
Při sekání a probíjení podkládáme prosekávaný materiál silným plechem ( v každém případě v momentě, kdy by měl sekáč projít materiálem, při nasekávání to není nutné), tak aby ostří nástroje neudělalo zásek do dráhy kovadliny. Používám asi 20 cm široký pás 4 mm plechu ohnutý podle dráhy kovadliny, tak aby se na ní dal nasadit a při práci neujížděl. Je to o moc lepší, než jen tak položený kus plechu. (zapomněl jsem ho vyfotit).